Památeční zeď (Memorial Wall) má podobu dvou 75 metrů dlouhých stěn, které se stýkají pod úhlem 125 stupňů a 12 minut. Zeď je vnořena do okolního terénu a její podoba symbolicky připomíná hojící se ránu. Každá stěna se skládá z 72 panelů. Panely jsou vyrobené z vysoce reflexivního černého kamene a jsou do nich vyryta jména vojáků, kteří ve Vietnamu zemřeli nebo se stali nezvěstnými v období mezi 1. listopadem 1955 a 15. květnem 1975. Při odhalení památníku v roce 1983 bylo na zdi 58 191 jmen, v květnu 2011 jich bylo 58 272. Odrazy kolemjdoucích chodců na černém povrchu památníku připomínají, že na tomto místě se minulost stýká s přítomností.
Radikální design Památeční zdi byl zprvu ostře kritizován. O rok později proto vzniklo mnohem tradičnější sousoší Tří vojáků, bělocha, černocha a hispánce, kteří stojí v plné zbroji na břehu moře a dívají se na obzor. Sousoší mělo být umístěno do průsečíku dvou stěn památníku, autorka Památeční zdi Maya Ying Lin ale se záměrem nesouhlasila. Nakonec Tři vojáci stojí opodál mezi stromy, aniž by přímo zasahovali do monumentu. Jsou k němu otočeni čelem a symbolicky se dívají na jména padlých druhů.
Pomník dedikovaný ženám, které působily ve Vietnamu jako zdravotní sestry, se nachází blízko jižní strany Zdi. Figurují v něm tři ženské postavy a zraněný voják. Voják leží na pytlích s pískem. Oči má zakryté obvazem, aby byl co nejabstraktnější. Žena ošetřující vojáka je považovaná za Milosrdenství. Žena, která vzhlíží k nebi, je Naděje. Třetí žena má skloněnou hlavu. Její gesto vyjadřuje buď Zoufalství, nebo Víru. Původně měla tato žena držet v náručí vietnamské dítě, autorka pomníku Glenna Goodacre ale musela svůj návrh změnit, protože to bylo považované za vyjádření politického stanoviska. Namísto dítěte tato žena drží vojenskou helmu.
Zatím poslední částí památníku je Pamětní deska, která připomíná všechny Američany, kteří zemřeli po válce na následky zranění nebo v souvislosti s použitím defoliantu Agent Orange. Je jich tolik, že je nebylo možné vyjmenovat. Uprostřed desky je stožár s americkou vlajkou.
Památeční zeď není ozdobená žádnými ornamenty, navíc je černá, zatímco ostatní válečné památníky jsou z bílého nebo šedého mramoru. Její odpůrci ji označovali jako jizvu, černou čáru hanby, nihilistický pás z kamene nebo památník Jane Fonda. Nakonec se ale design osvědčil.
Lidé se vydávají do Washingtonu, aby na Zdi našli jméno svého příbuzného nebo známého. Dotýkají se ho rukama nebo si na kousku papíru překreslují jeho obrys. Na spodním okraji Zdi zanechávají různé předměty, které správa národního parku předává do muzejní sbírky. Vyskytly se mezi nimi neoficiální vojenské nášivky bojových jednotek, experimentální zálesácký nůž, který se hodí do džungle, hnědý plyšový medvěd, kterého návštěvníci oblékli do vojenské bundy a dali mu polní láhev a bajonet, Medaile cti, nejvyšší americké vojenské ocenění, které prezidentu Reagonovi vrátil jeden z vojáků kvůli nesouhlasu s postupem americké vlády ve Střední Americe, malba na posuvných skleněných dveřích o rozměru 2.7 krát 1.5 metru, replika tygřích klecí, ve kterých byli drženi američtí zajatci, nebo motorka Harley-Davidson, která má na SPZ nápis HRDINA, je pomalovaná válečnými výjevy a je na ní zavěšeno 37 vojenských identifikačních známek. Motorku u zdi nechali v roce 1995 motorkáři z Wisconsinu. Nesmí se na ní sedět, dokud nebudou identifikovaní všichni vojáci, kteří jsou považováni za nezvěstné. Dle posledních zpráv ministerstva obrany jich je alespoň 1 664.
Pro ty, kteří se nemohou do federálního města vydat osobně, vzniklo několik replik. První Pohyblivou zeď (The Moving Wall) postavil se svými přáteli veterán John Devitt of Stockton poté, co se zúčastnil dedikace památníku ve Washingtonu. Jedná se o věrnou kopii o polovičních rozměrech. Pohyblivá zeď byla poprvé vystavená v roce 1984 v městě Tyler v Texasu a od té doby se dostala do stovek měst po celých Spojených státech. Zájem o ni byl tak veliký, že brzy nato vznikla druhá replika a v roce 1989 třetí. Odhad celkové návštěvnosti se pohybuje v řádech desítek miliónů lidí. Při převozu jsou repliky doprovázeny policisty a motorkáři, kteří se na každou cestu pečlivě připravují. V městech, kterými replika projíždí bez zastavení, se občané shromažďují, aby putující zeď alespoň pozdravili. Když se objeví, mávají vlajkami a salutují.
Kromě Pohyblivé zdi vznikla také tří pětinová replika pod názvem Zeď, která léčí (The Wall That Heals). Tato replika je dlouhá 76 metrů a přemisťuje se pomocí náklaďáku. Osmdesáti procentní kopie o délce 110 metrů je známá pod názvem Památeční zeď veteránů z Vietnamu (Vietnam Veterans Memorial Wall). Vietnamská putovní památeční zeď (The Vietnam Traveling Memorial Wall) je tří pětinová kopie, která měří 91 metrů. Reprezentační zeď na památku války ve Vietnamu (Dignity Memorial Vietnam Wall) je tří čtvrtinová kopie o délce 73 metrů.
